Miluji svou temnou stránku, aneb občas se vyplatí být potvora...
V určité fázi mého života mi došlo, že nechci konat dobro, aby se mi to někdy v dobrém vrátilo. Došlo mi, že chci jednat tak, abych dobro získala hned. Došlo mi, že chci jednat svobodně, jak chci já a ne jak si přeje, abych jednala společnost. Taky už se nebojím lítosti z činů, které jsem se rozhodla podniknout, ale že nedopustím, abych litovala něčeho, co jsem neudělala.
Možná ze mě tyto a další mé postoje dělají potvoru, ale mě je to fuk. Jsem se sebou smířená, nemusím se ve společnosti přetvařovat a lidé si povětšinou váží mé upřímnosti a přímosti. Proč bych měla svůj čas a lásku mařit mezi lidi, kteří o ní ani nestojí? Proč bych měla svou energii věnovat na pomoc lidem, kteří by pro mě nikdy nic neudělali a ani neudělají, kteří mě neznají nebo dokonce nemají rádi? Abych měla ze sebe dobrý pocit? Abych se mohla utěšovat myšlenkou, že jsem dobrý člověk? Nebylo by lepší tento čas vynaložit pro sebe a pro lidi, kteří si to zaslouží a budou si toho vážit?
Dle mého názoru neexistuje nic jako negativní nebo pozitivní lidská vlastnost. Ať už jsi sobecká, nedůvěřivá, ješitná, egoistická, manipulativní, výbušná, vše má dvě strany, to co se na první pohled může jevit jako nevýhoda, můžeš šikovně použít ve svůj prospěch. Jde jen o to připustit si, jaká opravdu jsi a využít v plnění cílů veškeré schopnosti, kterých mi „potvory“ máme hodně.
V žádném případě si nemyslím, že je ideál jistý bezpáteřní tvor, který pro splnění vlastních snů bodne nejlepšího přátele do zad. Rovněž nevidím ale ideál v lidech, kteří vlastně ani neví, co v životě chtějí, protože jej zatím naplňovali jen starostmi o cíle a pomoci pro druhé. Ideál je dle mého názoru někde ve středu, člověk, který není naivní vůči společnosti ale ani vůči sobě a nebojí se rázně kráčet za svými cíli.